Historie
Pozemky,které leží v katastru obce Kladné Žilína, byly v dávných dobách pokryly samorostlými lesy a bažinami, které ještě dnes tu a tam vidíme patřily jak již uvedeno k panství st. Světlova. Aby páni, lesů lépe využili, vyslali na území dnešní Kladné Žilíná dva bratry Kladena a Žílu s jejich rodinami, aby tu pálili uhlí (odtud název tratě ,,Uhliska‘‘ a toto odváděli na hrad Světlov. Žíla si postavil svoji chatu někde tam, kde dnes stojí Žilín, Kladen na severovýchod od dnešního dvora v Přečkovicích. Místu tomu se podnes říká Stará Kladná. Jak vzrůstaly rodiny Žíly a Kladena, tak přibývalo i chat a tak vznikly dvě dědiny Kladná a Žilín. Od této původní dědiny Kladná na severovýchod již tenkrát stála dědina Sudina, od Žilína na východoseverovýchod dědina Sodnov. Kdy a jak tyto dvě poslední dědiny vznikly, nikdo neví. Obě dědiny byly větší než Žilín, nebo Kladná. Sudina také vynikala výstavností (snad tam byl i hrad.) Zdá se, že Sudina byla střediskem života jmenovaných dědin. V Sudině byli prý souzeni ti, kdož se provinili proti tehdejšímu řádu rodinnému a společenskému. Zločinci byli i popravováni na hrdle (v Hrdlec) a těla jejich pochována na poli hany (Hany) V háji u Sudiny konány obřady, při nichž zvláštní úlohu hrály sudičky. Jmenované dědiny jeko všechny osady tohoto kraje od nepaměti trpěly vpády nepřátelskými. Mimo již uvedené vpády Maďarů, Kumánů, Tatarů, později Kuruců vyplenily na začátku 14.století. Celý kraj hordy odbojného uherského pána Matúše Trenčanského a snad v této době zanikla Sudina. Po této dědině nezůstalo než jméno (název polí Sudinky) a několik vykopávek, uložených v brodském muzeu. Ještě více zkusily naše dědiny za druhé války husitské od uherského krále Matyáše. V té době byly vyvráceny a spáleny Kladná a Sodnov, že nezůstal kámen na kameni. Sodnovští ani Kladenští po skončení války nevystavěli si již chaty své na místě původním. Aby v čas potřeby se nepříteli úspěšněji mohli brániti, přeložili svá sídliště do sousedství jiných dědin. Kam se obrátiti Sodnovští, nebyl-li totiž do jednoho pobiti, dějiny tradice nevypravují a neuchovala se ani žádná zmínka o nich v nejstarších zápisech tohoto kraje. Kladňané si založili novou dědinu s vlastní svojí správou v sousedství Žilína, kde stojí podnes. Kdy obě dědiny splynuly v jednu polickou obec nelze se dopátrati. Na pečeti z r.1719 jsou uvedeny obě obce. Text zní: ,,Pečeť dědin Žilín a Kladná …1719…. Z toho lze souditi, že již tenkrát bylo razítko společné a byla tudíž asi i správa společná. Při této příležitosti uvádíme znak naší obce: ,,Peczet dedin Zilin a Kladna 1719‘‘ (je to ovocný strom, pod ním krojidlo a radlice) (dosud na mno uschován.) Z toho je vidět, že obyvatelé naší obce v té době zabývali se výhradně ovocnářstvím a obděláváním půdy. Vznik a zánik osad Sodnov a Sudin uvádím do pověstí proto, že není o nich žádná zmínka ani v klášterských listinách, ani v topografii Wolného ani v zemských deskách nejmenují se tyto osady, jako zboží některé vrchnosti.
Pro bližší osvětlení a ucelení obrázku dějin naší obce uvádím zkrácený výtah z minulosti luhačovského kraje pod prof. Ladislava Hosáka. Hornatá a lesnatá krajina v okolí Luhačovic byla osídlena trvale lidstvem teprve v pozdních dobách předvěkých. Úzká údolíčka této krajiny nelákala prvé osadníky tak, jako rozlehlé roviny jihomoravské a široké údolí řekách Moravy. Stopy takových starších osídlení jsou dosvědčovány jen archeologickými nálezy. Skutečný a trvalý příchod obyvatelů, slovanského lidu, kmenů starých Moravanů, se stal teprve v 8. nebo 9.století po Kr. Toto první osídlení dosvědčují archeologické nálezy, hlavně řady slovanských pohřebišť s mohylami. Tyto mohylové hroby jsou z doby, kdy obyvatelstvo této krajiny se živila pastevectvím ve stavu polokočovném. Teprve rozmnožení jednotlivých rodů menšila se plocha pro pastvy a nutila je osazovati se v pevných sídlech s určitými hranicemi pastev lesů a políček. Tak povstávaly prvé dědiny rodové jako Luhačovice (rod Luhačovici), Přečkovice (Přečkovici), Kaňovice, Ludkovice, Pozlovice, Bojkovice aj. Nevíme ovšem, jsou-li tyto osady rodové založeny všecky zároveň už v dobách velkomoravských, ale jsou to jistě nejstarší tamější osady. Všecky osady, také naše obec, pozdějšího založení posunuty jsou výše do lesů a jejich názvy svědčí zřejmě, že musel být vyklučen především lesní porost, aby se dala půda obdělávat rádlem a motykou. K těmto osadám, zakládaným na lesní půdě teprve až po 13.století patří obě naše obce, Stará Kladná a Žilín. Když v polovici 13.stol. vpád kumánských hord vylidnil údolí Vláry a Olšavy až po Velehrad, kolonisoval biskup olomoucký Bruno ze Schanburka jenž byl majitelem celého újezdu Slavického, pustý kraj znovu. Na ochranu nově založených osad zbudoval biskup hrad Slavičín a výše v horách východně od vrchu Komonce (673m) hrad Engelsberg r. 1261 (nad Sehradicemi) pozdější jeho jméno Tetov. Západně od hřbetu Komonce pod ostrým vrchem Bába (635m) později zbudován hrad Světlov a níže nad Ludkovicemi na hřbetě Oberské hrad Rýsov. Na počátku historické doby (to je pro tento kraj teprve první polovice 12.století) nacházíme, jak už bylo řečeno okolí Luhačovic nezalidněné, obrovské lesy pojily se k pomeznímu hvozdu a byly oživeny velkým bohatstvím zvěře, potůčky poskytovaly velmi mnoho ryb, lidských sídel bylo málo, ba poskrovnu, až údolím Vláry a Olšavy k Vizovicím a pozdějším Uh. Brodu vedla z Uher zemská stezka, střežená pevným Brumovem. Trochu světla do kraje přináší teprve listina biskupství olomouckého z r.1131. Podle jmenovaných osad, které k biskupství patřily můžeme souditi, že celá krajina severně od Olšavy až k předělu mezi Olšavou a Dřevnicí náležela tehdy církvi. Koncem 13.století nenáleželo však již celé území v okolí Luhačovic biskupovi, nýbrž bylo rozdroleno na řadu drobnějších statečků. Olomoučtí biskupové uchovali si jen zbytek původního církevního velkostatku). Biskup olomoucký Bruno ze Schanburku, rádce Přemysla Otakara II. rozdělil totiž statky biskupské v celou řadu drobnějších statků, které dával lénem věrným rytířům. Jelikož krajina byla málo zalidněna snaží se tito ji kolonizovat a tak vznikají mnohé obce, mezi nimi (okolo r.1376 stará osada Kladná). Luhačovsko bylo tedy před válkami husitskými již dosti zalidněno, neboť r.1415 bylo tu již nejméně 25 osad na ploše 230km2 (Dnes je na téže ploše 31 osad). Byly to ovšem jen pramalé vesničky a jedině ve Velkém Ořechově 1407, v Rudicích 1420 Horní Lhotě 1420 se jmenuje výslovně fara. Obyvatelstvo se zaměstnávalo téměř výlučně, rolnictvím, dobytkářstvím a lesními pracemi toliko ve Zlámaném Újezdě r.1412 a v Polichně r. 1418 jsou jmenovány mlýny. V druhé polovici 14.století vynikl na jihovýchodní Moravě bohatstvím a mocí rod pánů ze Šternberka, jimž náležel mimo jiné i hrad Světlov, vedle nich udrželi si drobnější statečky vladykové z Kaňovic, Staré Kladné, Vlachovic, Újezda, Veletin, Sehradic, Biskupic a j. Ti však vesměs vymřeli za válek husitských, anebo se odstěhovali jinam. Po celé 13. a 14. století trpělo celé Luhačovsko nepřátelskými vpády. Hrozné následky měl vpád Tatarů r.1241, kteří si průsmykem Vlárským klestili cestu do Uher a později vpády Uhrů a Kumánů za válek Přemysla Otakara II. proti králům uherským. Velké škody způsobil kraji též Matůš Čák Trenčanský. Na počátku 15. století vzbudilo upálení M.J. Husa i v našem kraji silnou ozvěnu. Stížný list proti koncilu kostnickému byl podepsán i pánem světlovským Jaroslavem ze Šternberka, který držel na Luhačovsku hrad st. Světlov, Luhačovice, Řetechov, Ludkovice, Provodov, Pozlovice a Žilín. Tato listina je svědectvím o časném rozmachu husitství na Luhačovsku. Je však dosti podivné, že ze vsí, pokud jsou jmenovány před husitskými válkami na Luhačovsku nezpustla ani jediná, naopak jmenují se v některých vesnicích nové fary a kostely, do nichž patří r.1449 fara v Pozlovicích, ke které byla přifařena naše obec Žilín, r.1481 fara v Přečkovicích (kostel byl vystavěn nad vesnicí směrem k usedlosti panského dvora.) 1437 v Březnici a 1493 v Kaňovicích. Jistě více nežli války husitské pohubili okolí Luhačovic války Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, neboť po nich ležely četné vesnice ladem, jen ponenáhlu přibývalo obyvatelstva a zpustlé osady byly znovu osazovány. Tak mezi nimi je jmenovaná i pustá osada stará Kladná.
Dle názvu tratí- Hané, Pod hané, Zabitec, též i dle několika starších chalup ještě z tlučeniny (tlučeného bláta, stavěných a z předmluvy dějin okolí obce, dá se soudit, že obě osady mají svůj původ již v dřívějších dobách. Již benediktin Řehoř Volný v 1.polovině 19.století ve své topografii Moravy připomíná, že Kladná stávala mezi Žilínem a Bojkovicemi (tam, kde leží v současné době Stará Kladná- trať přečkovského katastru, ležící směrem jižním od zdejší obce, v podélném údolí, které navazuje na trať Širokou). Tato vesnice, jak již uvedeno, byla založena r.kolem 1376 a přibližně v těchto letech taktéž malá osada Žilín, stojící na dnešním místě. Vesnice Stará Kladná však v letech 1481 i s Přečkovicemi byla zničena a Kladná více nevystavěna. K jejímu zničení došlo za Války Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Obyvatelé se po čas zkázy pravděpodobně uchýlili do sousední osady, u které si pak s dovolením vrchnosti světlovské vybudovali znovu svou zničenou vesnici, která nesla samostatné jméno Kladná. Dlouho ještě potom si zachovala samostatnou správu a samostatné číslování si uchovala až do r.1943. Obě osady patřily od dávných dob svého založení, panství světlovskému, neboť hned po založení obce intabulace do zemských desek Albert ze Štenberka koupil 6 lánů r.1376 od Dětřicka z Kladné. Střediskem celého panství světlovského býval od dávných dob až do svého zničení hrad Starý Světlov. Kdo byl budovatelem hradu Světlov není známo. Poprvé je jmenován na Světlově 1275 Heřman ze Světlova a pak až 1350 Albert ze Šternberka. Je pravděpodobno, že Šternberkové, kteří drželi též hrad Engelsberg se statkem Sehradice jako manství (správu) části biskupství olomouckého vystavěli v sousedství na vlastní půdě hrad Světlov, jenž se stal ponenáhlu střediskem velikého panství až do r. 1449 tehdy se stal útočištěm loupežného rytíře Pankráce, uherského hraběte z Liptova. Hrad byl pak z rozkazu moravských stavů zničen a r.1512 vystavěn nad Bojkovicemi zámek Nový Světlov. Pro lepší přehled uvedu blíže též prostředí, panství ve kterém naše obec vyrůstala, neboť samy dějiny naší osady, by byly jak vytrhnutá květina, o které se neví kde rostla. Tak hrad Světlov měl v držení:
- 1350: Albert ze Šternberka-Světlova
1360: po jeho smrti následovali jeho synové Alex a Vilém ze Šternberka-Světlova
1392: a vstoupil hrad i panství v úmrtní závěti Albert ze Šternberka-Světlova svému švagru Štěpánu ze Šternberka-Světlova Zábřehu(název jiné větve Šternberků) a jeho dědicům. Pravděpodobně jedna z dědiců totiž Alžběta ze Šternberka-Světlova
1392: vzala svého manžela Voka z Kravaře a jeho bratra Petra z Plumlova-Kravaře do společenství. Po smrti svého manžela vzala do společenství.
1412: Jaroslava ze Šternberka-Veselé a to na vesnice Pitín, Krhov a Hostětín a Štěpána s Vilémem z Perštýna na hrad s vesnicemi Řetechovem, Provodovem, Pozlovicemi, Ludkovicemi, Luhačovicemi, Žilínem a Bojkovicemi
1417: odstoupila Alžběta ze Šternberka-Světlova, panství Světlov jmenovanému již Jaroslavovi
1430: zmocnil se hradu Světlova nějaký Jan z Počenic. Odtud provozoval takové loupeže, že byl od zemských, českých a moravských stavů, shromážděných v Meziříčí z jejich společenství vyloučen. Když hrad Světlov, jakož i hrad Sehradice přešel na uherského hraběte Mikuláše (z Liptova) Pankráce z Liptova a prováděl i tento stejné loupeže a nešvary, usnesly se moravské stavy odkoupit za 2200 dukátů
1449: oba hrady (Sehradice a Světlov) Světlov s Bojkovicemi trhy a fara, Provodovem, Krhovem, Pitínem s farou, Hostětínem, Luhačovicemi, Ludkovicemi, Pozlovicemi s farou, Řetechovem, Opatovicemi (zaniklá osada) Kladnou, Žilínem, částí Přečkovic, Sehradicemi, obě Lhotami s farou, Nevšovou, Rudimovem a Vasilskem se 2 mlýny. Hrad Světlov rozbořen (poněvadž pozbyl svého postavení v obraně země). Panství světlovského za již jmenovanou sumu opět odprodáno Burianovi z Vlčnova a jeho strýci Zichovi z Lipiny.
1457: Ten je přenechal Jindřichovi z Lípy. Jak přešly tyto statky opět do rukou moravských stavů není známo
1481: Kteří je přivlastnily Ctikorovi z Landštejna, který ještě přikoupil pak zbývající část Přečkovic a Záhorovice od Kunigandy z Ctimburka-Tišnova
1515: zdědila toto panství jeho dcera Judita se svým manželem Jáchymem z Liberšteina
1516: Oba prodali pak panství i oba hrady (nově zbudovaný 1512 Nový Světlov)
Burianovi z Vlčnova
1549: Burian z Vlčnova je z poslední vůle odevzdal svému švagru Hyuku Belíkovi z Kornic-Veselé (v tomto spisu jsou jmenovány mimo předešlé též vesnice Bzová, Šanov, Petrůvka, Hrozenkov a Hostětín), tento je vrátil poslední vůlí starší dceři Kateřině z Vlčnova
1563: Ta jej odporučila Bedřichovi Tetauerovi z Tetova (Sehradic)
1579: Po jeho smrti dědil panství Burian Tetauer
- ČAST
1585: Poté jeho synové Václav a Vilém
1590: Ti prodali 1.část: Luhačovice, Ludkovice a pustinu Opatovsko zemskému písaři moravskému Vítovi Bartodějskému z Bartoděj za 8150 zlatých, jeho žena, vdova a dědička Johana Telendorf z Bordína
1592: tuto 1.část přepustil staršímu Hynkovi z Vrbna
1608: kup však byl zrušen neboť měli tuto část panství ve společném držení bratři Jan a Václav Bartodějští z Bartoděj
1609: z nichž první odstoupil svůj díl druhému za 9000 zlatých pro zúčastnění se vzpoury
1620: (Bílá hora) ztratil tento celý majetek a císařská rakouská komora prodala z 1. části zámek a ves Luhačovice s dvorem a pivovarem, ves Ludkovice s dvorem a ves Kaňovice knížeti Maxmiliánu Lichtensteinovi
1629: ten jej prodal Gabrielovi Serenyimu z Klein Seren za 12000 zlatých
- ČÁST
1585: Druhá část panství byla prodána
1594: Janovi Jetřichovi z Kunovic za 80000 zlatých (s oběma našimi obcemi)
1610: ten prodal Hanušovi Petersvaldskému z Petersvaldu za 64445 zlatých
Ovládnutí panství světlova a Luhačovic rodem Serenyiů 1628
1614: a ten Františkovi Serenyimu z Klein Seren a jeho manželce Dorotě Jakušic z Orbova za 80000 zlatých. (rod tento ovládal panství světlovské (luhačovské) až do r.1945). Tohoto roku přechází panství do rukou státu, jako Česko-slovenské státní lesy, jelikož hrabě Alois Serenyi kolaboroval za okupace s Němci a on sám byl uvězněn. Zásahem strany národně socialistické a lidové byl však z vězení propuštěn. Po propuštění ucházel se znovu o svůj majetek. Ale tento taktický manévr se mu nezdařil a proto uprchl za hranice českoslov. Území a žije ve Vídni.
- století přináší naší obci i celém kraji rozhodný obrat, kraj se těšil míru , který ohrožovaly turecké výboje v Uhrách a krátkodobé vpády uherských povstalců, nebo Turků, které nebyly daleko tak zhoubné, jako v předešlých století. Také v náboženském životě máme z 16.století několik poznatků a víme, že celý kraj luhačovský přilnul tenkrát k novému- utrakvismu. Taktéž fara v Pozlovicích r.1582, ke které patřila naše obec Žilín. Tento náboženský směr se však dlouho neudržel a již ke konci 16.století počíná se pociťovat akce protireformační. Na farnost slavičínskou (Kladná) jsou již od r.1607 jmenováni katoličtí kněží, ale v Pozlovicích (Žilín) byl r.1603 ještě farář směru kalvínského a ke změně došlo teprve později neboť ještě v r.1624 připomíná se protestanská fara v Pozlovicích a trvá až do r.1633. Následkem toho nalezlo bělohorské povstání mocný ohlas i v našem kraji, hlavně drobná šlechta přinesla značné oběti pro společnou věc. Bojovalo se též v okolí Uh. Brodu, kníže sedmihradský Betlem Gábor, ale vojsko jeho počínalo si hůře než nepřátelé. Naše obce však nebyly zhoubnými následky tohoto vojska vůbec zasaženy. Pozdější nepřátelské vpády, největší švédký, do konce války třicetileté nedotkly se obce Kladné-Žilína vůbec. Mnohem zhoubnější než válka třicetiletá byly však vpády Tatarů, spojenců tureckých do našeho kraje r.1663. Po dobytí Nových Zámků (na Slovensku), které okrádaly Moravu před záplavou tureckou, rozlily se nejednou proudy Turků a Tatarů po moravských dědinách. Prostý lid s dobytkem a skrovným majetkem prchal do hlubokých lesů, do Uher. Brodu, nebo na pevné zámky Nový Světlov a Brumov. Uherskobrodský kronikář vypravuje o tom v kronice. ‚ta zběř turecká a tatarská jak do Rakous, tak i na Moravu se vtlačila, mordovala, pálila a lid zjímala. Nelze vypsati, jaký tu strach, úzkost, utíkání, starost, skrývání, běhy a pronásledování bylo. Nebylo nic viděti, než toliko ohně, mordování a zajímání. Ani v lesích a horách před nimi nikdo jistý nebyl, neboť oni skrze své tlumoče je ze skulin, neb výmolů lesních vyluzovali, na ně volajíc: ‚Jene, Mikulo, Juro atd, kde jste, pojďte ven, ty šelmy již odjely!‘‘ Vyluzovali, pak je bili a jímali. Když pak jim bylo namluveno, že rejtarstvo jenerála de Souchesa jim na záda jde, tu se dali jinou cestou, ženouce před sebou jako nějaké stádo mnoho tisíc zajatého lidu. Při tom prvním vpádu přišli až do Mikulova, Břeclavě, Hodonína a Brna a z naší strany až k Napajedlům. Štráfovali, pálili a co bylo přes 40 let mordovali všechno, mladé ženské na koně k sobě brali a dítky, jako nějaký ovesný měch, přeložíce přes koně pryč odnášeli. Povídá se, že kdyby se jim byla malá rezistence učinila, že by snadno zahnáti býti mohli, neboť zbraní zle zaopatřeni byli, jeden měl nějakou rezavou šavli, druhý nějakou píku, jiný nějaké střelky. Jestliže nějaký byl chycen, ani slova nikdo od něho dostati nemohl, však se zřídka chytiti dali, než, pak tak dlouho buď šavlí, nebo nožem okolo sebe píchali, až zabiti byli. Jednoho dne bylo viděti oddíly rebelů ubírati se od Luhačovska mimo Brod, jež doprovázely vozy s uloupenou kořistí a veliké stádo dobytka. Při stádech a při vozech šly zástupy zajatých vesničanů, kteří vidouce měšťany brodské na hradbách: ,,ach, Broďané, pomozte!‘‘ volali, ale nebylo možno takové síle odolati a jim z takového zajetí pomoci.‘‘ František Alois Slavík podrobně vypočítává na základě lánických rejstříků a přiznání škod, spousty, které tehdy Tataři způsobili a poznamenává: ‚,O zpustošení celého Luhačovska vpádem tatarským nás poučí tato statistika: z 30 osad v této stati popisovaných bylo navštíveno Tatary neméně než 22 a z 3800 osob, které v těchto osadách žily, bylo 318 (8%) Tatary pobita nebo odvlečena do zajetí. V této tabulce jsou uvedeny také obě naše vesnice a z Žilína 11 domů, zničen a pustý jeden , z Kladné ze 7 domů nic. Kolik padlo občanů za oběti Tatarům z naší obce se statistika nezaznamenává. Zároveň z toho můžeme zdůvodnit, že v r.1663. čítaly naše obce Žilín 11 a Kladná 7 čísel. V naší farní obci Pozlovicích zaznamenává statistika, že Tataři pobili a zajali 16 lidí, vypálili 22 domů, uloupili 9 koní a zkazili 40 kop obilí a mimo to do základů vypálili kostel. Opět nové a nesmírné škody přineslo krajině kolem Luhačovic a Bojkovic povstání Bákoczyho na Slovensku, jeho stoupenci, zvané Kuruci (křižáci) po mnoho let znepokojovali moravské pohraničí. R. 1704 vnikli Kuruci na Moravu a řádili zde svými výpady ze slovenské strany celých pět let. V r.1705 vyplenili kurucké hordy téměř celé panství luhačovské. V tomtéž roce byly vypleněny též obě naše obce. Jaké však byly škody není známo. Pozlovská farní kronika zaznamenává, že věc si s farou byla spálena a farní matrika od Kuruců oloupena, teprve 4.prosince 1708 ji farář vykoupil zpět. I za vpádu na sv. Václava 28.září 1705 byly Pozlovice ohroženy a farář Jan Mlček, rodák řetechovský, prchl do Pradlisk, kde některý čas zdržoval a konal bohoslužby v lesích. V listině P. Ferdinanda Chmela z Velkého Ořechova panskému hejtmanovu napajedelskému se uvádí, že rebelant v počtu 50 koní se zdržoval 11.května 1708 na kopcích u Luhačovic v Obětové, a kam lidé dobytek sháněli, špehovali poddaní, kteří s Luhačovicemi hraničí (naše obce), po chrastinách v lesích se rozprchávali. Bitvou pod Trenčínem r. 1709 byly však síly Kuruců v moravském pohraničí zlomeny.
O poddanských poměrech na panství luhačovském dochoval se nám nejstarší úplný soupis poddanských povinností z r.157, kdy byl vykonán odhad některých vesnic. Odtud se dovídáme, že postavení poddaných tenkrát bylo snesitelné, zejména roboty byly tehdy ještě minimální a další spis z r.1598, který uvedu podrobně později. Robotovalo se jen ve žních 2-3 dny v týdnu. Počátkem 17.století lze však pozorovat zvýšení robot za některé výhody poskytnuté poddaným. Pro naše obce Kladnou, Žilín bylo provedeno zvýšení r.1601. Mimo to odváděli poddaní vrchnosti různé dávky: úroky z gruntů a kopanic, luk, zahrad, plat za hlásku (dávku za povinnost míti stráž na hradě (hlásiti), dále dávky pšeničných snopů, krmné i hladové husy, slepice, vejce, berany desátečné (každý desátý), kozy devátečné, telata, předivo, povinnost šenku panského vína. Neměl-li kdo nejbližších příbuzných a zemřel-li, tu jeho majetek od úmrtí připadal vrchnosti. Poněvadž poddaní velmi tímto vrchnostenským právem trpěli, snažili se z této povinnosti vyplatit. Ale naše obce dostaly odúmrtní právo teprve až koncem 16.století. Vydatným zdrojem výživy v našich obcích Kladné-Žilíně byl chov dobytka a ovcí. Poddaní nesměli však prodávati dobytek bez povolení vrchnosti. Poněvadž však bylo málo poddanských pastvin dovolovala vrchnost poddaným, aby pásli na panských pastvištích a vepřový dobytek v panských chrastinách, za což občané se uvolnili k vyšším robotám. Tato smlouva byla upsaná našimi občany v r.1601 zároveň s obcí Přečkovicemi. Rybolov v potocích vrchnosti zpravidla pronajímaly. Rybník se v polovině 16.století na panství Luhačovském připomíná jediný a sice u Přečkovic. Takže rybník pod naší obcí Kladnou je založení pozdějšího. Představeným obce byl rychtář, dědičný, nebo vrchností jmenovaný. V naší obci nebylo však dědičných rychtářů. Rychtářem mohl býti jen sedlák znalý psaní, nemusel mýti právě největší statek. Rychtář byl prostředníkem mezi vrchností a vsí, určoval roboty, vybíral dávky apod., začež byl úplně nebo jindy částečně po dobu svého úřadu zproštěn roboty. Zvláštní postavení měli sirotci, kteří byli úplně závislí na vrchnosti luhačovské a museli sloužiti v panské službě. Proto také sirotci obyčejně z panství sbíhali. Také sirotčí peníze spravovala vrchnost. Čím dále, tím více se však poddanské poměry zhoršovaly. Poznáváme to zejména z popisů prvé r.1656 a druhé 1670-71 lánské visitace (sčítání lánů) zhotovených k účelům daňovým na luhačovském panství. Útisk vrchnosti byl takový, že v letech 1656-70 to za pouhých 14 let, více než polovina gruntů z naší obce Kladné i Žilína ba v celém panství změnila své majitele. V elaborátorech lánských visitací byla půda podle výnosu zařazena do tří tříd. Téměř celé panství luhačovské bylo zařazeno, jako neúrodný kraj do III. třídy. Lepší půda byla jen v Luhačovicích, Přečkovicích, Řetechově, Dobrkovicích, Kleníkách a Hřivinově Újezdě a nejlepší v Rudicích, kde celý katastr byl zařazen do třídy II. Lány v různých vesnicích neměly stejnou výměru. Lány nedochovaly se do r.1670 ve všech vesnicích, neboť podléhaly dělení, i nadále počet lánů se tenčil. U nás jen v Žilíně 1 lán. V r.1679 byl u nás v Kladné jenom 1 a taktéž v Žilíně jeden lán. Díly lánů nazývali se čtvrtlány, půllány, tříčtvrtlány. Z nichž každý měl rolí tolik, kolik měřič lán obsahoval. Menší usedlosti nežli čtvrtlány drželi zahradníci u nás se jim říkalo podsedci, kteří měli různou výměru polí, ale vždy méně než čtvrtlán. Ti kdož měli jen domky, nikoli však pole, nazývali se chalupníky a ti, kteří bydleli v nájmu u sedláků a drželi jen kopanice, sluli hofeři. Ještě dodnes zachovalo se toto jméno u nás jako rozlišovací název rodiny Kolářově čp.28. Téměř celé 17. století mělo velmi nepříznivý vliv i na situaci selského lidu. Časté vpády nepřátel a vůbec válka třicetiletá zapříčinily klesnutí kupní síly peněz. Toto přineslo sice zmenšení peněžních dávek vrchnosti luhačovské, ale panství luhačovské bylo nuceno rozšiřovat hospodaření ve vlastní režii, zabíralo pozemky pustých selských statků, nutilo sedláky k větším robotám a přivádělo je do tužšího poddanství, takže pozbyli poslední zbytky osobní svobody a stali se úplnými nevolníky. K tomu se pojily vysoké kontribuce za válek Habsburků proti Turkům a Francii, pustošení kraje a násilné vymáhání dávek farářů, takže zbídačení občané v zoufalství opouštěli své statky, neb v bídě živořili bez naděje na lepší časy. Teprve Josef II. zrušil r.1781 nevolnictví umožnil výkup z roboty, jež byla ostatně též zmírněna, a bouřlivý rok 1848 vybavil sedláky úplně z područí vrchnosti a zprostil je roboty. Tohoto roku 1848 končilo pro naše obce Kladnou a Žilín, též odvádění desátků církevních do Pozlovic a Slavičína. Farnosti zůstaly však i nadále stejné, ale občané usilovali o jejich zrušení a zbudování farnosti vlastní. Tohoto cíle bylo dosaženo, ale k stavbě kostela nedošlo přesto, že bylo i místo pro něj vyhlídnuto, což nám dokumentuje topografie naší obce v tehdejší době, kdy nechali občané zaznačit jako kostel vyhlídnuté staveniště. Ke stavbě nedošlo z toho důvodu, jelikož v r.1784 byla luhačovská kaple povýšena na farní chrám a zásahem děkanství pozlovského a zdejší farnosti neposkytovala by dostatečný příjem faráři, proto naše obec připojena byla k znovuvzniklé farnosti luhačovské. Časem pak byla povolena již farnost kladensko-žilínská.
O školství našeho kraje vůbec, před válkou třicetiletou není žádných zpráv. Víme jen, že v kraji uherskobrodském bylo rozšířeno učení Českých bratří a bratrská škola v Uh. Brodě a Záhorovicích. Bojem proti Českým bratřím (protirefomací) upadaly i tyto školy vůbec. Na špatný vývoj školství našeho okolí měly vliv i časté vpády Turků a Kuruců. Tehdejší středisko našeho okolí, Pozlovice byly i s kostelem vypáleny. Je přirozené, že takové poměry nebyly vhodnou půdou pro pěstování vzdělanosti a pro rozvoj školství vůbec. V letech 1670 až 1680 byly v blízkém okolí tři farní školy: v Pozlovicích, na Velkém Ořechově a ve Slavičíně. Obvodem těchto škol byly souhlasné s obvody farními, to znamená, že děti ze Žilína chodily do školy do Pozlovic a z Kladné do Slavičína. Následkem toho docházka školní nebyla téměř žádná, v zimě neschůdností terénu a v létě zaměstnáváním dětí polními pracemi. Ale i na uvedených farních školách vyučování za mnoho nestálo. Rektor měl obyčejně pomocu, který za něho učil. On sám se hleděl více kostela, koled a polního hospodářství. Obrat k lepšímu nastal až koncem vlády Marie Terezie a Josefa II. Marie Terezie prohlásilo školství za ,,politikum‘‘ věc státní. Podle řádu tehdy vydaného byly především zřizovány jednotřídní, nebo dvojtřídní školy v městečkách a vesnicích, jmenovitě tam, kde byly již fary, nebo jejich filiálky. Učilo se v nich kromě náboženství hlavně čtení, psaní, počítání tzv. trivium – odtud jméno triviální škola. V důsledku tohoto nařízení přechází naše obec Kladná i Žilín r.1784 do obvodu obce Luhačovic kde byla zřízena škola v r.1782. Od té doby r.1784 navštěvovaly děti naší obce farní školu v Luhačovicích. Pomyslíme-li na tak dalekou a zejména v zimě neschůdnou cestu pro malé děti, poznáme snadno jak asi návštěva i této školy vypadala. Děti scházely se proto v neschůdných zimních měsících v některých větších domech, kde byly, prý od ,,umělejších‘‘ sousedů vyučovány. Tu však hleděno především a hlavně k náboženství a říkání v modlících knížkách a za veliké štěstí a zásluhu pokládáno, uměly-li některé děti číst a psát. V důsledku všeho toho byla většina občanů v té době negramotných, neuměla číst ani psát, proto při podpisu dělala +++, tři křížky. Proto se starali občané víc a více, aby měli svou školu doma i s učitelem. Toho cíle bylo dosaženo r.1828. Byla to škola pomocnická, to znamená, že při ní bydlel učitelský pomocník, na rozdíl farní, kde učil rektor. Školy pomocnické podléhaly i se školami exkurendními učitelům farních škol. Presentace učitelstva se prováděla takto: Uprázdnilo-li se místo učitelském, navrhl správce školy (rektor v Luhačovicích) v souhlase s farářem nového učitele obvodnímu dozorčímu úřadu školnímu – děkanství v Pozlovicích ke schválení. Z dosavadních tří farních škol na Zálesí/ v Pozlovicích/ ve Slavičíně a na Vel. Ořechově vznikly při nově zřízených farách další školy: v Luhačovicích 1782, v Provodově 1781, v Horní Lhotě 1785 v Rudicích po znovuzřízení fary. Pomocnické, případně exkurendní školy byly zřízeny v Doubravách 1798, na Petrůvce 1810, v Hřiv. Újezdě 1816, na Březůvkách 1822, v Kladné-Žilíně 1828 v Ludkovicích 1824, v Rudimově 1829 v Sehradicích 1839, v Biskupicích 1839, ve Slopném 1851. Stav školství pod dozorem církevním volal však po nápravě. Proto na říšské radě usneseny byly v r. 1869 nové školské zákony, kterými byl odňat církvi katolické dozor nad školstvím. Školství bylo podřízeno dozoru státnímu a postaveno na moderních základech. Docházka prodloužena do 14 let, zavedeny reálie (kreslení, ruční práce, vlastivěda, zpěv) a tělocvik. Po vydání těchto zákonů nastal neobyčejný rozkvět školství, který byl patrný i v našem okolí. V té době byly konstituovány místní školní rady. Po r. 1869 zřízeny byly samostatné školy (bez far) v Přečkovicích 1872 v Dobrkovicích 1872 v Řetechově 1879, v Dolní Lhotě 1892, v Kaňovicích 1902 a na Kelníkách 1906. Kdo stavěl naši školu a za jakých okolností k tomu došlo chudičký zápis školní kroniky neuvádí. A sama kronika ukazuje, že to byla škola chudičká, neslavná, prostá a skrovná a tak se také bez hluku zrodila. Jak vypadala, možno se ještě dnes přesvědčit, neboť je to dnešní době dům č.3. Františka Svitáka po opravě. Velikost a venkovní zdi stojí v původní velikosti. Tenkrát byla nová školní budova popsána číslem 40, dle čehož možno soudit, že obec Kladná tenkrát více čísel neměla. Školní budova byla stavěna od základu z lámaného kamene od podrovnávky nahoru z nepálených cihel (kotovic). Půda byla mazána hlínou, příchod na půdu byl zvenčí, vedle hlavních dveří ,schody dřevěné. Střecha byla kryta slámou (došky). Sklep byl pod menší světnicí. Škola skládala se z těchto budov: jedna třída, dvě světnice pro učitelův byt, komora, kuchyň, sklep, síň a vedlejších budov přistavěných dva záchody, chlév a dřevník. Zahrady při škole nebylo. Plocha učírny měřila 29,12m2. Prvním jejím obyvatelem stal se učitel Adámek. Jeho křestní jméno není ani ve školní kronice uvedeno, jelikož byla zakládána až v r.1889-1890 a nejstarší záznamy v ní jsou psány podle nejstarších pamětníků té doby. Ale i přesto zaznamenává kronika dobře založení v r.1828. Moje stanovené založení je přebráno taktéž z luhačovské kroniky, kde je zaznamenáván odchod (přesun) Žilínských žáků na vlastní školu v r.1828 a toto datum uvádí i Dr. Václavík v knize Luhačovské zálesí. Rok založení samostatné školy nalezen též v archivu fary luhačovské 1828. Jmenovaný učitel Adámek byl dosazen děkanským úřadem pozlovským od Jakuba Neděle s tím doložením, že občané mají sami svého učitele vydržovat, aniž by se stala nějaká újma učiteli-rektorovi luhačovskému v jeho službě. Po zmenšení počtu dětí v kladenskožilínské. R.1823 měl učitel Ludvig Mezirka na triviální škole v Luhačovicích navštěvovalo 91 dětí z Luhačovic 32 ze Žilína, 24 z Kladné roční plat 77 zlatých 20 krejcarů. Podle uvedeného ročního příjmu vidíme, že hmotné poměry učitelů byly bídné. Občané často neradi odváděli obilí. Při sesýpaní docházívalo k hádkám, které musel častokrát urovnávati panský úřad v Luhačovicích. Tak je zaznamenána v luhačovském archivu na faře stížnost: súsedi obcí Kladné a Žilína stěžují si 18.února 1850 milostnému duchovenskému úřadu na svého rektora: ,,Naše dítky špatně učí. Když bývá opakovací hodina oznámena, tak málo ju kdy drží a to jen s nima frašky dělá, které sa nepatříja. Bývá třeba po celé dni pryč. Kolikrát sa stalo, že po celých týdňoch je pryč. Po visitaci až do zimy žádné školy sa u nás nedržíja.‘‘(psána kurendou) Z toho vidíme, že poměr občanstva k učiteli a naopak nebyl vždy nejlepší. Jednou byla vina na učiteli, jindy na občanech, často také na obou stranách. Pak se stávalo, že školní plat v tomto chudém kraji nebyl nikdy úplně zaplacen, i přes přísné úřední nařízení. Kdyby se měly podle tohoto nařízení nedoplatky vymáhat, byl by učitel u lidu nenáviděn a považován za nenasytu-hltavce peněz. Služba prvých učitelů naší školy sestávala za každé dítě 8 grošů (16 krejcarů měna pozdější) půl čtvrt žita) a půl žejdlíka másla. Dětí bývalo přibližně 60.
Panské grunty bývaly pronajímány často buď dědičně, čímž vznikaly zákupní grunty – fojtství, nebo jen dočasně. Povinnosti z gruntů byly rozděleny do dvou tříd a různými smlouvami byly mezi pány a poddanými trvale upravovány. Docílené úmluvy byly upisovány na pergamenové listiny – pro všechny následující majitele panství. Daně – kontribuce bývaly zahrnuty do celkových stálých platů z gruntů a byly přísně vymáhány. Z pozemků panských se původně daně neplatily. Do register vypisovány byly i povinné roboty. Původní roboty bývaly nepatrné a proto lehce snesitelné, postupem času byly vrchnostmi stále zvyšovány. Na sklonku 17. a 18. století robotovali poddaní z půllánních gruntů v čase letním po celé týdny u panských dvorů, v čase zimním omezovány na 3-4 dny v týdnu. Teprve patentem Marie Terezie ze dne 13.srpna 1775 byly roboty omezeny na 3 dny v týdnu, což bylo velkou úlevou pro lid selský. Jak byly upraveny poddanské poměry v Kladné a Žilíně na sklonku 16.století podávají nám bezpečné zprávy vzpomenuté v registru z r.1598. Dle nich bylo v Kladné usedlých 6.rodin a to: Mikel Heyczunů, Wašek Wašáků, Jura Planskotů, Petr Peckanců, Wašek Wávorů, Martinem Wáwrů. Rodin hoferských v té době nebylo v Kladné asi usedlých, neboť o jejich povinnostech v zápisech nečiní se žádné zmínky. Elaborát tento získán z luhačovské fary od d.p. faráře Nátra, který je velkým milovníkem dějin našeho okolí a opatřil si jej již dříve od říd.uč. Doliny z Bojkovic, který napsal dějiny celého Bojkovska. Platy z gruntů odváděny byly následující: z Heynčůnova lánu dáváno bylo ve dvou termínech o sv. Jiří a o sv. Václavě po 28 groších a 2 denárech, ue ¾ gruntu v těchže termínech po 21 groších 1 ½ denáru t ½ lánu po 14 groších 1 denáru, ze ¼ gruntu po 7 groších.
Tehdejší 1 zlatý moravský měl 30 grošů. 1 groš měl 7 peněz bílých denárů. Konečnou povinností každého rolníka bylo přivezení 1 bečky vína nebo obilí ze vzdálenosti 3 mil do zámku novosvětlovkého. Všechna robota v dovozu ceněna na 7 zlatých a 7 grosů. Ve vsi Žilíně bylo podle těchže Register usedlých 10 rodin: Jan hlava, Mikuláš Švehláků, Adam Šoustek (Šůstek), Jan Janíků, Jan Holých, Jan Matoušků, Jakub Šibenků, Martin Masař, Mikuláš Kacéř a Daněk. Platy z gruntů, osypy a naturálie byly odváděny v téže výši jako v Kladné. Pouze podsedníci platili o 2 grošů méně. Veškeré tyto dávky byly ceněny ročně na 27 zlatých moravských 25 grošů 6 ½ denáru. I roboty byly vykonávány tytéž jako ve vsi Kladné. Rolníci bylo pro vzdálenost zproštěni vyvážení hnoje na újezdy vrchnostenské. Z polí odváděli žilinští vedlejšího platu 1 zlatý 5 grošů z luk a z Kopanic při sv. Martině dávali ročně 12 zlatých. V Žilíně zpomíná se i hofer, který ročně dával z jedné klučoviny 10 grošů. Kopanice povstaly nejvíce na sklonku 16. století (1599) a v následujících stoletích, kterých mýcením panských lesů a pastvin ustavičně přibývalo. Někteří usedlíci z Kladné, Petrůvky a Rudimova užívali společné louky a kopaniny ze zaniklé vsi Sudinky. Fojta měli Kladná a Žilín společného s Přečkovicemi. Byl jím dlouho Jan Vašíčků z Přečkovic a po něm jiní vážení občané přečkovští. Teprve v r.1746 stal se podle obdarování hraběte Adama Serenyiho, pána na Luhačovicích, dědičným fojtem Martin Kudláček z Kladné (asi číslo 24). Nový fojt zproštěn byl polovice některé roboty, kteráž jemu darována byla za vykonávání úřadu fojtovského. (Fojt to byl svobodný bez roboty rychtář pány volený, nebo dosazený do obce mimo rychtáře voleného usedlíky. Zrušením roboty byli fojti zařazeni mezi sedláky. Fojt byl trestajícím orgánem, bitím nutil kolikrát k robotě.) Druhé poloviny robot mohl se vykoupiti odváděním 10 zlatých do důchodův panských. Za toto obdarování, kteréž jemu z obzvláštní milosti bylo uděleno, zaplatil Kudláček hotově 100 zlatých. Hrabě Omand vyhradil si však právo ponechati jemu a jeho rodině toto fojtovství jen do té doby, dokud rodina jeho bude seděti na fojtství a bude se bezúhonně chovati. Mlynáře v obou obcích nebylo dlouhou. Teprve na počátku 18. století vzpomíná se mlynář, který při č.10 měl nepatrný mlýn.
V Kladné žilo 6 v Žilíně 10 rodin. Rovněž dávky a platy zůstaly stejné. Pouze roboty v důsledku privilegia 1601 se zvětšily. Kladenští povinni byli 4x v roce na újezdech panských orati, 17 fur dřeva k zámku nebo pivovaru přivézti a 18 dní na lukách panských seno séci, sušiti a do stodol panských odváděti. Podsedník vykonával 4 dny pěší roboty. Přitužením poddanství bylo nařízeno, že poddaní museli choditi na panské hony, k lapání zvěře a, že hospodyním bylo uloženo panské konopě tříti, pateřovati a přísti, přičemž na jednu hospodyni připadlo ku předení 20 kop konopí. Žilínským přidáno nosení hnoje po 8 fůrách na panské pozemky. Ostatní roboty odbývány byly jako v Kladné. Dřeva museli přivézti 25 fůr a na panských lukách pracovati 35 dní v roce. Dovoz vína, nebo obilí zůstal povinností obou obcí. Dále bylo uloženo oběma obcím výšenkovati. Jeho Milosti Pánu ročně 1 bečku vína a peníze , stržené za vyšenkované víno, odvésti do důchodů panských. Víno šenkoval obyčejně fojt. Tak učiněn byl první počátek ku zřizování panských šenků a příštího rozmáhání alkoholismu v obcích. Kolik bylo odváděno kontribucí v r. 1749 již uvedeno. V r.1754 platila Kladná již 89 zlatých 2 grošů 2 denárů a Žilín 130 zlatých 148 grošů. Ze mlýna placeno ročně 5 zlatých. Jak veliké roboty byly konány v 18. století je nám známo jen ze Žilína. V první pol. 18.století robotovalo: 9 sedláků po 3 dnech dvouspřežně, 6 ¼ lan. Po 3 dnech pěšky,6 zahradníků a 20 chalupníků po 2 dnech pěší roboty. V r.1782 žilo v Kladné již 16 rodin: 2 půlláníci, 7 čtvrtláníků, 1 podsedník, 6 hoferů. Půllány byly ceněny tehdy 100 zlatých, ¼ grunty na 60 zlatých a hofer chaloupky 20 zlatých. Zvony v Kladné Žilíně: Před 1.světovou válkou byl v Žilíně zvonek v průměru 22cm, o váze 17 liber. Obrazy: na jedné straně Panna Maria, na druhé sv. Josef Letopočet 1810. V Kladné byl před 1.světovou válkou zvonek taktéž o průměru 22cm o váze 16 liber. Rok udán 1750, byl na něm obraz Panny Marie s nápisem Ora pro nobis. Sochy a kříže v r.1953: 1) Na návsi socha sv. Jana Nepomuckého s letopočtem 1745 (revers obce Kladné ze 20.4. 1835). Na nivkách železný kříž na kamenném podstavci. Vpředu nápis 33-1933. R. 1834 byl na tomto místě dřevěný kříž s plechovanou figurou. Revers uložen ve farním archivu luhačovském. Ve vesnici naproti č.2 dřevěný kříž s plechovou figurou Krista Pána.
Dne 1905 přivedeno bylo singulární právo domkářské z domovních čísel na jejich majitele. Poněvadž singulární právo lze přenášeti na jiné osoby, nebo grunty, jest možným, že dnes užívají v obci singulárního práva jiné osoby než ty jimž toto právo téměř před 100 lety do pozemkových knih bylo vtěleno.
Špatné a nedostatečné komunikační spoje v minulosti, málo výnosná půda, těžké roboty a nepříznivé poměry mívaly často neblahý vliv na výživu obyvatelstva i našich vesnic. Při špatné úrodě dostavovaly se hlad, epidemické nemoci a nesmírná drahota obilnin, které jen s velkými obtížemi dováženy byly do našich krajů ze sousedních Uher. Zbědných těchto dob uvádím některé události, kterými postiženy i naše vesničky. V letech 1713 a 1714 provázeny byly časté bouře velkým krupobitím, které i u nás zničily všechnu úrodu na polích. 15. dubna 1705 vpadl nepřítel (Kuruci) na panství světlovské a luhačovské, oloupil je a zapálil vesnice: Přečkovice, Kladnou, Žilín, Petrůvku, Rudimov, Nevšovou, Sehradice, Lhota, Šanov, Slavičín. V r.1805 bylo velmi draho. Malá měřice rži prodávala se v dubnu za 8 zlatých v květnu za 12 zlatých a v červnu již za 16. zlatých. V r.1817 trvala velmi dlouho zima. Na sv. Vojtěcha padal celý den a noc hustě sníh (23. dubna) a na sv. Jakuba a Filipa žádný strom se ještě nezelenal (26. května). V letech 1831 a 1836 řádila v kraji zle cholera. V r.1831 přenesena k nám z Uher a jejímu šíření nezabránily ani kontumační tábor, zřízený na St. Hrozenkově, ani vyslané vojsko, které mělo hlavní stan v Bojkovicích a přísnými hlídkami znemožňovalo přechod z Uher na Moravu. První onemocnění událo se v Bánově, odkud se rychle šířila epidemie do okolních osad a po celé zemi. V r.1836 nejvíce obětí vyžádala si cholera v Bzové a v Pitíně. V letech 1846 a 1847 bylo opět velmi draho. Ustavičnými lijáky v r.1846 všechno obilí na polích pohnilo. Bouřka stíhala bouřku. I zemáky, jediná obživa chudiny, deště zkazily. Lidé, aby nepomřeli hlady, připravovali si potravu z trávy, spařovali a vařili si lebedu a šťovík. I z kůry stromů upravovány pokrmy. Míra rži, prodávaná před r.1846 za 2 zlaté(1 zlatý-60 krejcarů, 1 krejcar-3 halíře) byla v r.1847 až za 30 zlatých, míra pšenice, jež dříve bývala za 2 zlaté 50krejcarů, prodávána přes 30 zlatých a za míru ječmene se platilo 20 i více zlatých. Výkupy z poddanských povinností dály se postupně ve 2.pol. 19. století a byly rozvrženy na 40 let (až do r.1848). V r. 1849 po utišení revolučního hnutí v Uhrách zrušena byla pohraniční stráž, jejímž úkolem bylo střežení hranic, aby do země nebylo přenášeno z Uher zakázané zboží, hlavně sůl, tabák a kořalka. Téhož roku táhlo krajem ruské vojsko do Uher, v r.1866 tábořilo v Bojkovicích vojsko rakouské a saské, po jehož odchodu vypukla v kraji po celé Moravě opět cholera. Ve dnech 20. a 21. května, ve svatodušní svátky, rozpoutaly se nad krajem velké sněhové vánice. Na Lopeníku leželo tolik sněhu, že tam mohli jezditi na saních. Kvetoucí obilí u nás pomrzlo. V r.1873 v měsíci dubnu zničili silné mrazy kvetoucí strom, na horách ležel dlouho sníh a v r.1874 v den sv. Jana Nepomuckého (15.května) a v následující dny padal sníh tak hustě, že dobytek se nemohl vyháněti na pastvu. V r.1875 byla tak veliká úroda švestek, že se strom pod nimi lámal. Lidé sušili švestky a vařili povidla až do Všech svatých (1.listopadu). V prosinci 1889 rozšířili se mezi děti spalničky a nemoci podlehlo 27 dětí naší obce ve dvou měsících. 8.ledna 1890 vypukl požár, kterým lekl domek č.30 v Žilíně. Na jaře 1893 bylo na jaře veliké sucho, nepršelo po celé jaro obilí zaseté ani nevzešlo. Byla by jistě nouze, kdyby nebylo ovoce. Toho roku ho byla opět taková hojnost, že se stromy lámaly. 15. září 1900 vypukl v poledne v čís. 12 v Žilíně požár, který strávil – dík pomoci hasičů z Petrůvky a Přečkovic pouze stavení č.12. 20. června 1905 o 1 hod. nastala mezi Petrůvkou a Slavičínem průtrž mračen. Voda valila se zdejším potokem širokým proudem, odnesla několik chlévů a listňáků, hnoje, stelivo a dřevo a vnikla do domů při potoce postavených. Hlavní však proud vody nesl se k Slavičínu, strhl všecky silniční mosty a přes 20 domů úplně rozvalila voda a 30 zničila částečně. Na jaře r. 1906 zasadila obec obecní polnosti ,,Zabitec‘‘ a ,,Hrubou Slatinu‘‘ štěpnými stromky a založen ovocný sad. V měsíci srpnu 1906 usídleno bylo v obci po dva dny 600 mužů a plukovní velitelství bosensko- hercegovského pluku. V t. 1909 podomní obchod semenářů se stále více a více potlačuje a hyne. Dřívější semenář se živí nádenickou prací v Lázních Luhačovicích. V r.1911 v měsíci květnu koupili singularisté chalupníci ,,Ameriku‘‘ (pole). V srpnu 1914 vypukla 1.světová válka. Dnem 15. 12. 1916 z nařízení v Uherském Brodě proměněna učírna II. třídy zdejší školy na infekční nemocnici, do které 3x týdně docházet k tomu ustanovený lékař z Luhačovic. Počátkem března 1917 epidemie tyfu zanikla, takže zřízení nemocnice bylo zrušeno. V lednu 1917 proveden soupis zásob pro válečné účely. V březnu pak provedena revize jmenovaného soupisu. Mimo obilnin odvedených zemědělci již dříve, po této revizi odvedeno 5 1/2q pšenice 3 ¾q žita, 1q ječmene, 12 ½ ovsa a 6 ¾ míšeniny. Dobytka odvedeno měsíčně 5 kusů a to většinou krávy, čímž chov dobytka značně poklesl. Válka světová vyžádala si z Kladné Žilína 13 obětí. Dne 8.července 1919 stihla naši vesničku povodeň. Od Sudinek od Lapače ze Zabitce, zkrátka ze všech stran valily se kalné proudy vod a než se lidé nadáli byla Dolina pod vodou. Nejinak tomu bylo na Výpustě. Kraj kalil se v noční tmu a svítit nebylo čím. Za hořekování postižených, odvážnější mužové opět a opět hodili se mnohdy až po pás ječícím proudem do jednotlivých stavení a stájí, aby odvedli, nebo odnesli, co zavčas nebylo možno zachrániti. K 10. hod. noční vody poznenáhlu ubývalo. K půlnoci nebylo na Dolině než spousty bahna. Až na hnojů, dřeva, desek které voda odnesla tato povodeň si obětí nevyžádala. R.1920 v posledních letech války a taktéž po ní ceny všech potravin tak stouply, že dosahovaly 15-20 násobné, u textilií až 70 násobné ceny oproti předválečném stavu. 19. března 1922 o 20 ½ hodině vypukl v Kladné čís. 19 požár. Střecha kryta slamou jako domky okolní, byla v okamžiku v plamenech. Než se kdo nadál, hořel též domek Karla Remeše čp.17 a domek Aloise Mikulce čp.21. Na uhašení požáru nebylo pomyšlení. Mužové vylezli proto jen na střechy okolních budov, jinoši a dívky donášeli jím z okolních studní vodu. Tím způsobem zachráněno rozšíření požáru na další domky. Dne 28.května 1923 došlo na žádost místní školní rady komise z Uherského Brodu za příčinou schválení stavebního místa pro novou (třetí) školní budovu. V důsledku zavedení obilného cla v r.1926, ceny všech životních potřeb stoupaly. Nejvíce ovšem stouply ceny obilnin, mouky a cukru (20-30%). Mzda dělníků, zaměstnanců oproti tomu namnoze byla menší. V r.1914 v měs. srpnu nastala I. světová válka která trvala až do 28.října 1918. Řid. učitel Vank musel narukovat. Těžké starosti dolehly na celý národ a není divu, že o stavbě školy se úplně přestalo mluvit. Obrat nastal teprve r.1921 po sestavení nové místní šk.rady. Působením předsedy Jana Bače a říd. R. Vanska, který se opět vrátil na školu , proniklo pozvolna v obci přesvědčení, že stavba nové školní budovy je naprosto nutná. Ve schůzi místní školní rady dne 11. dubna 1923 usneseno všemi hlasy požádat o komisi za účelem schválení stavebního místa. Komise zúčastnili se 19.května 1923 za míst.šk. radu předseda Jan Bača, místopředseda Antonín Janík a podepsaný již R. Vank, za obec starosta Cyril Ševčík a obecní rada Alois Záhorovský. Přání některých občanů, aby nynější škola byla zbořena a na tom místě postavena nová budova, nebylo vyhověno. Pro stavbu vyhlédnuty a určeny poz. Parcele č.325, náležející rolníka Františka Šustkař č.24. Peníze měly čím dále tím menší kupní hodnotu, takže kdo měl peníze, za které by postavil před válkou slušný domek (10-15 tis), koupil v té době několik kg sádla které stálo až 1000K.
V r.1941 byly zavedeny z občanů zvláštní celodenní hlídky, které by zasáhly při požáru způsobením náletem amerických letadel. Pravidelný chod občanského života byl rozrušován stále více dlouhotrvající světovou válkou a jejímu těžkostmi. Na potraviny byly zavedeny potravinové lístky, na nichž však nebyl dostatek potravin pro minimální spotřebu. Lidé byli nuceni přikupovat potraviny ,, na černo‘‘ vedlejším způsobem. Ceny takového trhu stoupaly do závratných výšek, takže nebylo možno ani tímto způsobem obstarávat potřebné věci. Proto bylo u nás a i všude jinde mnoho hladu. Lidé se jen utěšovali že tomu bude brzy konec a že naše ochránce už jednou čert sebere. Tento však nepřicházel a bídy přibývalo. Oposice našich lidé proti Němcům byla zcela jasná. Celý národ se sjednotil, stmelil a postavil reakčně proti událostem. Tak se 10.května 1944 v 15.30 hod podařilo partyzánům vyhodit do povětří některé sklady min v bojkovské zbrojovce. Nejprve vystoupil směrem od Bojkovic obrovský sloup kouře, v zápětí zahučely tři detonační rány a nakonec praskot nábojů. Tyto detonační rány byly tak obrovské, že i u nás byla rozbita v mnoha domech okna, vytrhány dveře z pantů, poškozeny střechy domů a občané pracující na poli povaleni tlakem vzduchu na zem. Bedny s náboji létaly pak ještě dlouho a některé až do okolí naší obce. Následkem toho vznikl i požár v lese na katastru přečkovském, který se zásahem mnoha občanů podařilo brzy zlokalizovat. V úterý dne 29.srpna 1944 a půl jedenácté hodině letního času (válečný letní čas, který byl posunut o hodinu dříve než normálně), bylo slyšet od jihu hukot vícero letadel. Bylo poněkud pod mrakem, takže, jen občas mezi mraky objevovala se v obrovské výši americká letadla. Zároveň však pod mraky kroužily tři německé stihačky, kterým se podařilo využít mrakové clony a v souboji, který v zápětí nastal, sestřelily ve výši jižním směrem od naší vesnice jedno americké bombardovací letadlo typu Liberator Na to v okamžiku bylo vidět na obloze sedm bílých padáků a několik kusů padajícího rozbitého letadla. Celý tento boj, jehož jsem byl přímým pozorovatelem, odehrál se jižním směrem mezi naší obcí a Bojkovicemi. Hořící část trupu s podvozkem spadla směrem k Rudicím na přečkovském katastru. Nedaleko pak mrtvý ohořelý letec jménem Mr. Russel a W. Megrik. Jiná část trupu, též s jedním rozbitým letcem, jehož vojenská cedulka zněla na jméno Josef Marinell, byla objevena téhož dne k večeru skupinou přečkovských občanů, kteří po troskách pátrali a rozebrali. Každý, kdo tam přišel, během půl hodiny, odnesl si to na co mu v tom okamžiku padl zrak. Mezi těmito občany byl jsem i já sám. Na místě samém zůstala holá a prázdná část trupu, jako válečná kořist ,,naším ochráncům‘‘. Jiná menší část spadla nedaleko přečkovské hájenky a i na náš katastr dopadlo mnoho menších částí a přístrojů, které taktéž občané rychle rozebrali. Jeden letec z klesajících padáků dopadl též na náš katastr a byl Josefem Mikuličkou čp.61 doveden do vesnice k Miroslavu Ševčíkovi čp.92. Poněvadž se však tato správa roznesla rychle vesnicí, nemohl si vzít žádný na odpovědnost jeho ukrytí a musel být předán německé vojenské správě ve Slavičíně. Lépe se to zdařilo v Přečkovicích, kde taktéž dopadl jeden letec a Karel Pešít č.54 jej skrýval, častokrát vydán v nebezpečí smrti i se svou rodinou v častých prohlídkách, které Němci prováděli od jmenovaného dne až do osvobození. Jmenovaný kapitán amerického letectva Josef, Edvard, Sallings pocházet z Detroitu, stát Michigan USA. Již na počátku ledna 1945 nabyly válečné události charakteristického zabarvení blížící se fronty. V dálce bylo již slyšet hukot těžkého dělostřelectva. Občané se připravovali pomalu na frontové události, kopali kryty a skrýše, kde by se schovali jednak sami a jednak ukryli nejnutnější a nejcennější své životní potřeby. Na začátku února dostala se naše obec již do přímého válečného pásma. Ubytovaná německá posádka v naší obci nařídila pracovní povinnost všem mužům od 18-60 let a byly kopány zákopy pro kulometná hnízda a vystavěny překážky z kmenů a kamení přes silnici naproti kovárně Františka Janíka a nad Bačovým hájkem, kde bylo těchto zákopů nejvíce. Hukot děl se den ze dne blížil, sem tam už i výzvědné ruské letadlo přiletělo. Frontové události pomalu začínaly. 30. dubna 1945 prošly poslední jednotky německé armády vesnicí, které rychle ustupovaly z okolí pro nedostatek střeliva. Jen malá část obsadila Vinohrady, kopec nad vesnicí. 1. května 1945 vyhozeny oba mosty v dědině a o 13.hod velké překvapení. Zcela tiše a neočekávaně objevily se na kraji dědiny přední rumunské hlídky, vedené několika občany z Přečkovic, kde jsem byl i já. Sotva došly silnicí asi k hrušce před domkem Frant. Raka čp.90 spustily německé kulomety, které byly nedaleko školy a také v ní, palbu. Vyvinul se boj, ve kterém použila rumunská voj. Jednotka i minometů, což donutilo Němce k ústupu, ale boj s přestávkami trval celé odpoledne. Obzvláště několik útoků muselo být podniknuto rumunskou jednotkou nežli byl dobyt kopec Vinohrady. Téhož dne umístnila se ve škole rumunská telegrafní dělostřelecká ústředna a jeden den byl vzácným hostem na škole rumunský divisní generál. 1.května 1945 zavlál zase nad naší vsí československý prapor. V osvobozovacích bojích naší obce obětovalo čtyři rumunští vojáci své životy. Budiž čest jejich památce. Z občanů ve vesnici nepadl žádný neboť všichni byli dobře ukryti před střepinami nábojů v připravených krytech. Bylo to také štěstím pro naši obec, neboť jinde průběh fronty byl mnohem horší. Poválečné poměry obce se rychle konsolidovaly pod vedením prvního předsedy revolučního MNV, Aloisem Mikuláškem č.2. Mimo jiné události, byl z naší obce, na příkaz revolučního MNV uvězněn Rudolf Vank, ředitel zdejší školy ve výslužbě poněvadž kolaboroval s Němci. Další události po 1.květnu 1945 probíhaly ve znamení budovatelského úsilí naší obce. Během roku 1945 vystěhovalo se ze zdejší obce do pohraničí 12 rodin. Byli to dělníci, živnostníci, nebo malí zemědělci, kteří chtěli nalézti lepší obživu svým rodinám na pohraničních polích po vystěhování tamnějších Němců. Stěhováno bylo ponejvíce na severní Moravu do Moravského Kočova. Počátkem r.1946 bylo zřízeno na trati Bojkovice-Luhačovice autobusové spojení. Autobus projede celkem čtyřikrát oběma směry naší vesnice.
Vzpomínky na robotu žijí ještě dodnes mezi nejstaršími občany z vyprávění babiček a ďedáčků, jak nutívali fojt s dráby na robotu na panské do Luhačovic a dohlíželi za své spoludědičany a bičem je nutili k práci, dokud slunko nezapadlo. Nebyly ušetřeny ani matky s nemluvňaty, které musely nechati po celé hodiny v brázdě na pospas mouchám, horku i nepohodlí. Mužům bylo snášeti neméně jak v létě, tak i v zimě, kdy museli i v nejhorším počasí káceti lesy a zpracovávati dřevo v hranice. Stalo prý se nejednou, že vzteklý dráb zády mužů narovnával polena v hranicích, při orání zapřáhal do pluhu muže za trest a bil je, až oběti musely býti kříseny studenou vodou. Krutě bylo stíháno i přivlastnění kusu dřeva, nebo zvěře z lesů. Na které dohlíželi panští hajní. Dětem poddaných bylo bráněno učit se řemeslům. S lidem trpěl i dobytek poddaných, s nímž museli někdy i po celý týden pánům pracovati: těžce nesli občané i placení desátků kněžím do Slavičína a Pozlovic, kteří desátky vymáhali a neodpouštěli. Úzkostlivě bylo dbáno, aby lid chodil do kostelů, a těm, kteří se chtěli zúčastnit poutí na Provodově, Velehradě a Hostýnu, dávány ochotně dovolené a úlevy, jichž mnozí časem rádi používali. Dívky poddanské byly pronásledované neslušnými nabídkami. Výstřelky, jež byly pro panstvo samozřejmé, byly u poddaných krutě trestány. Sňatek v naší obci mohl být uzavřen jen s povolením vrchnosti, a které museli mladí pokorně prosívati a neobešlo se to často bez překážek a ponižování. Nejedna dívka musela povolení zaplatiti svou počestností. Právo prvé noci pro pana hrábjete nebo vrchního bylo samozřejmostí. Na stížnosti, které podávali občané vrchnostenským soudům prostřednictvím obecního písmáka (občan znalý psaní, později rektor školy), nebylo bráno zřetele. Situace se poněkud uvolnila v r.1848 ale uvolnění nepřicházelo v naší obci ani v okolí v platnost, jelikož pro křivdy nadále páchané nemohli se občané nikam dohromady v té době ještě odvolat. Závislost celé obce od panství luhačovského odpoutávala se pomalu a trvalo ještě mnoho let, kdy občané zvyklí v době robot poslušnosti, postavili se na odpor vrchnosti.
Po více již roků podávala zdejší obec žádost výsostnému zemskému výboru moravskému a stavbu silnici k Luhačovicím. V měsíci listopadu 1895 došlo skutečně k vyměřování silnice od Luhačovic přes Přečkovice do Bojkovic. Do Kladné-Žilína mela se vystavěti pouze odbočka od Bílého kříže. Teprve po houževnatém se bránění oproti velkostatku luhačovskému a obci přečkovské bylo rozhodnuto ve společné schůzi věech zájemníků v Přečkovicích v měsíci červenci 1896, aby šla silnice přes naši obec za to se obec zavázala dáti zdarma pozemky štět a štěrk na celý kotár Kladnožilínský a 300m3 nahraditi obci, Přečkovicím. Tím učiněno značný krok kupředu a obyvatelé naší obce kojili se nadějí, že v brzsku se silnice usku teční, neboť hrozná byla cesta, po které bylo nám choditi do kostela a k nakupování živobytí. Výnosem ze dne 20.února 1897 čís. 7860 povolil moravský zemský výbor zřízení okresní silnice II. třídy z Luhačovic přes naši obec a Přečkovice do Bojkovic. Poněvadž se touto silnicí změní některé usedlosti, přiložen za tou příčinou plán obce. Obec jest povinna na stavbu dodati 2368m3 kamene a 1312m3 štěrku, tak že na občany na 1 zlatý přímé daně připadá 5m3 kamene. Silnice se počala stavěti od Luhačovic k Bojkovicím v měsíci září 1897, za mírné zimy pracovalo se stále, tak že na jaře 1898 dospěla stavba přes obec ukončení bylo velmi příznivé pro naši obec, jelikož, tak špatného roku pro rolníky nepamatovali jako ten rok (1897). Úroda polní byla prašpatná, ovoce žádné a potraviny dosáhly o dvě třetiny.
1.
V souvislosti s příhodou o starém Bogárovi, uvedu několik zachycených již pověstí od autora Václavíka z Luhačovského zálesí.,, Jeden chlapík z Kladnéj- Kudláček se volál, nadával také čaroděnicám, a ony, počíhaja si na něho, zaplétly ho za živa mezi vrbové prútí do plota. Toš naříkal chudák, až ho ludé ze spaní učuli, rozrúbali pantokama plot a oslobodili ho. Čaroděnice, ale toho nemněli dosť, a dyš šél jednúc v noci na stranu, postříhali ho do lýtek sviňskýma štětinama. Šak mu ích mosél aj kovář kleščema vytahovat.‘‘ doložili ještě dnes babička Máselníkovi. Nejen lidé, ale i různé předměty byly nadány nadpřirozenou silou. Takové předměty byly prý jednotlivcům darovány od nadpřirozených bytostí, jimž se podarovaní něčím zavděčili. Jedním takovým člověkem byli také dědáček Kudláčkovi v Kladnéj. Oni mněli vydrovku (fajku) a řekli-li, zato ča ňú na hlavje: ‚,Vydrofko, nech je knúj vynesený‘‘, toš sa sám vyvézl na pole. Jinou zase pověst (pověru), kterou uvádí autor Václavík, možno zařadit do stavebního zvykosloví. Tuto pověst,,pečetili‘‘ babjénka Mikuláškovi ze Žilína (82 letá), keří pamatovali aj robotu. V některém koutě stavení dle stále kad domácí či ,,gazda‘‘. Nejoblíbenější jeho místo je prý v ,,ďúře pod stolem‘‘ a ,, krčí krr krr‘‘ v nepřítomnosti domácích. Není radno tohoto hada zabíti, neboť hospodář by za to zemřel. Takový had je štěstím domácnosti a v kterém domě se nezdržuje, tam je,,od nátury‘‘ nedobrý (z přirození zlý) hospodář. Jedinou zdánlivě špatnou vlastností toho hada je, že ,,lúbí mléko‘‘, ale tato škoda je jinak stokrát nahrazena jeho přítomností. ,, Dyš sa ústava búře, dycky sa na tohoto hada příde. Tohle f Kladnéj u Kudláčků přestavolavli pec a pod ňú bylo plno línu a hadích škařúpek.
2.
Zpracováno volně z historických pramenů oblastního muzea v Bojkovicích ze 17. století. Započínám já své věci, ne zlú mocú, boží mocú, s Krista Pána dopomocú…, začátek zaklínání žítkovských bohyň. Dorota Juřicová s povzdechem vzala hrotek na dojení mléka a zasedla pod krávu. Život se jí už zdvihal, za tři měsíce bude u Juřiců o jednoho víc. Dorota se už těší. Bude to její první dítě, až přijde osmé, deváté, desáté, nebude už Dorota tak nedočkavě čekat na jeho příchod. Dorota začala dojit. Pomalu, opatrně, pak stále silněji – ale mléka je velice málo. ,,Budeme muset svolat pomoc,‘‘ ozvala se za ní tchyně. Dorota sebou trhla. Nezvykla si ještě na tuto ženu, matku svého muže, tak jako si pořád ještě nemohla zvyknout na malou vesničku Kladnou, ležící mezi Luhačovicemi a Bojkovicemi. Ona skoro z města , Bojkovjanka… Za několik dní se objevila u Juřiců neznámá žena z Kopanic. Ve stodole vykonali dolík do kterého dali chléb a všechno nářadí, kterého je zapotřebí k pečení chleba. To vše odtáhli svěcenou tříkrálovou křídou a posvětili. Nyní byla zapotřebí zázračné vody z Luhačovic. Dorota se vypravila s Kopaničářkou do Luhačovic. Bylo vedro a dusno, vhod přišel šenk pod zámkem. Poručila Dorota oběma sklenku kořalky, a jak jim je šenkýř postavil na stůl, vypily obě jedním douškem. Neťukly si, neřekly dej pánbůh zdraví, přemýšlí hospodský. Mnoho se proslýchá o čarodějnicích, o bohyních. Co kdyby – uvažuje už cestou na zámek Světlov, upozorním na ně, dobré oko u vrchnosti nikdy neuškodí. Dorota sedí, pálenkou je omámená, chce se jí spát. Musela pohostit, ona sama ještě nikdy nepila. Hlava jí spadla na stůl, usnula. Když se probrala, byla v šenku sama. Udiveně se rozhlíží, pak si vzpomněla na Kopaničářku, snad šla ven, napadá jí a vychází ze šenku. Nedošla daleko. Drábi ze světlovského zámku se na ni vrhli. Nic jim nevadí, že se Dorota brání, že křičí, ani že je těhotná. Vyslýchají ji a vedou na Světlov. Neznámou ženu z Kopanic nenašli. Dvacet lidí tenkrát pochytali panští drábové, dvacet lidí vyslýchali uherským způsobem. Svázané je hodili do řeky, kdo vyplaval, byl nečistý, měl spolek se zlým duchem, protože voda nic nečistého nepřijme. Kdo se utopil, měl zaručenou slávu nebezkou….Dvanáct lidí vyplavalo, osm jich zůstalo na dně řeky. Dorota Juřicová též vyplavala a byla prohlášena čarodějnicí. Odvedli ji spolu s ostatními do mučírny a potom na popraviště. Svého prvního dítěte se nedočkala, ačkoliv tolik, tolik se bránila, aby mohla pro něj žít. Dvacet čarodějnic bylo na světlovkém zámku popraveno, avšak ani jedna z nich nebyla neznámá žena z Kopanic.
